Pokus
Cesta je sama o sobě jednoduchá, ale to její jméno "Verča"😭. Pokud nevíte tak Verča bývala moje šťastná přítelkyně. Neustále jsem na ni při lezení myslel, tak moc že jsem celou dobu lezení brečel, tím pádem byly mé ruce mokré od utírání slz, než my to uklouzlo a spadl jsem, neschopen tu cestu dolézt😭😭. Bylo léto, ten čas, kdy je vzduch plný vůně květin a smích se nese teplými večery. V tu dobu jsem potkal Veroniku, nebo Verču, jak jsem jí začal říkat už po pár dnech. Byl to ten typ setkání, o kterém lidé mluví s tím podivným pohledem, jako by se dotýkali něčeho tajemného a vzácného. Stačilo pár slov, jeden letmý úsměv a věděl jsem, že je něčím jiná. Ona byla tou dívkou, která v sobě měla něco nepopsatelného – křehkost a sílu zároveň, a to mě přitahovalo. Mluvili jsme spolu dlouhé hodiny a už první večer jsem si říkal, že bych ji chtěl vídat stále.
Náš vztah začal jako ve snu. Když jsem byl s Verčou, vše ostatní přestávalo existovat. S ní jsem se cítil celý, klidný a šťastný. Zahrnovala mě smíchem a její úsměvy mě uklidňovaly i v těch nejtemnějších chvílích. Měli jsme své rituály: chodili jsme každou sobotu do stejné malé kavárny na rohu náměstí, kde si Verča vždy dávala kapučíno a já černou kávu. Smáli jsme se, blbli, plánovali budoucnost a mluvili o společných snech. Všechno to bylo tak snadné, tak opravdové. Nikdy jsem neměl pocit, že bych musel něco předstírat. Vedle ní jsem mohl být prostě sám sebou.
Ale jak už to bývá, pohádka někdy ztratí svůj lesk. Možná to bylo tím, že jsme byli každý jiný. Možná jsme chtěli od života něco jiného. A možná jsem si to ani neuvědomoval, ale časem se mezi námi začaly objevovat drobné trhliny. Nejdřív to byly jen maličkosti, nepatrné rozdíly v tom, jak jsme trávili čas, co nás bavilo, nebo jak jsme si představovali budoucnost. Verča začala více pracovat, její sny se najednou začaly otáčet kolem kariéry a úspěchu, zatímco já jsem si přál spíše klid a pevné zázemí.
Vzpomínám si na jeden podzimní večer, kdy jsme se poprvé vážně pohádali. Stáli jsme uprostřed našeho bytu a oba se na sebe dívali s tichým zoufalstvím. Věděli jsme, že jsme se vzdálili, a oba jsme cítili, že naše cesty se pomalu rozcházejí. Přesto jsme se oba snažili. Verča i já jsme chtěli ten vztah udržet, protože jsme se měli rádi. Byl jsem s ní šťastný a zároveň nešťastný, protože jsem tušil, že už to není jako dřív.
Den našeho rozchodu byl těžký a tichý. Nebyla žádná hádka, žádná slova zloby, jen prázdný pocit, že jsme si navzájem přestali být tím, kým jsme kdysi byli. Seděli jsme naproti sobě v té samé kavárně, kde jsme zažili tolik krásných chvil, a ani jeden z nás už nedokázal promluvit. Podíval jsem se na ni, a ona se dívala na mě, v očích smutek a zmatek. Byli jsme jako cizinci, kteří si jen mlčky vyměňují pohledy plné bolesti a nevyřčených otázek.
A pak mi řekla, že potřebuje čas. Že potřebuje být sama, najít sama sebe. Myslel jsem, že to zvládnu, že to pochopím. Ale když jsem odcházel z té kavárny, jako by mě něco uvnitř drtilo. V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem ztratil nejen přítelkyni, ale i část sebe, kterou jsem s ní sdílel.
Měsíce plynuly, a já si zvykal na prázdné dny, na ticho, které dřív zaplňoval její smích. Na to, že moje rána už nejsou naplněná těmi drobnými radostmi, jako byla její něžná pusa na tvář nebo vůně jejího parfému. Často jsem se přistihl, že si vybavuji naše společné chvíle, a někdy jsem se dokonce přistihl, že se usmívám, když jsem si vzpomněl na nějaký náš hloupý žert.
Snažil jsem se jít dál, najít nové cesty, nové sny, ale každý krok mi připomínal, že ona byla mou součástí. Že vedle ní jsem si připadal jiný – lepší. I teď, když se občas potkáme, je tam mezi námi zvláštní napětí. Oba víme, že jsme něco cenného ztratili, a přesto nemůžeme vrátit čas.
Zůstaly jen vzpomínky na vztah, který byl jako sen – krásný a nečekaný, ale krátký.
Kvůli emocionální tíze tuto cestu hodnotím 9+.